Blog

Kurz patchworku Prostějov

Když musíš, tak prostě musíš

Možná proto, že konečně začalo vykukovat sluníčko a ta protivná zimní šeď se snad už brzo umyje, začalo mě po dlouhé době lákat si zase ušít nějakou novou kabelku.

Poslední dobou to byly samé polštářky, ubrusy a deky. Kabelku jsem šila asi naposledy v létě. Na jejich tvorbu potřebuji mít opravdu tu správnou chuť a náladu, protože jinak mi to prostě nejde a výsledek nestojí za nic. A protože si chci doplnit šatník něčím originálním, není nic jednoduššího než si sama ušit originální kabelku.

Abych si trošku usnadnila práci, nechala jsem se inspirovat děvčaty na facebooku a na Fléru a koupila jsem si hotový návod a střih od Milky K. To je prostě kabelková královna. Jednu tašku podle tohoto návodu jsem si ušila už v lednu, protože jsem nutně potřebovala něco k té krásné růži z foamiranu. No a tak jsem růži doplnila růžičkovou kabelkou. Tahle se ale hodí až na léto a na to si ještě chvilku počkáme.

V „naší Švadlence“ /oblíbený obchod tady na sídlišti/ jsem objevila nádhernou látku. Není to klasická bavlna, ale vždycky jsme jí říkali „dekoračka“ a shodou náhod se podobné vyráběly v Letovicích v Bytexu, v továrně hned naproti domu manželova dědečka. Továrna už ale dávno neexistuje a tyhle látky se dovážejí ze zahraničí a samozřejmě za zahraniční cenu. Už jsem o té látce věděla pěkně dlouhou dobu a málem jsem ji „prošvihla“. Zbylo jí na regálu posledních 80 cm. To jsem už prostě nemohla čekat. Ještě jsem si dokoupila středně modrou riflovinu na doplnění. To bylo asi půl šesté večer.

Rychle domů, rychle se psem, honem honem trošku pocvičit při trapném seriálu Ulice, ale na orbitreku to potom aspoň trošku utíká. A už jdu konečně šít. Střih jsem měla nachystaný a postup jsem si pamatovala z první kabelky. Tak jsem se do toho pustila asi o půl deváté. Šije se pěkně, ale přece jenom je pracná a když chcete, aby byla i pěkně ušitá, hodiny práce se nasčítají. Kolem druhé v noci jsem ještě potahovala knoflík a už byla hotová. Pověsila jsem si ji v chodbě na věšák a už jsem se „kochala“. Fakt je pěkná, fakt se mi povedla a fakt z ní mám radost.

A stejně jako v prvním případě, kdy jsem si růži doplnila kabelkou, postupuji i tentokrát. A určitě nejsem sama, že? Kabelku musím doplnit novými boty a nějakým tím ladícím oblečením. Co takhle riflová bundička? No, ta by mohla být. Možná by se hodila i nová halenka a kalhoty. Končím, on ty mé články totiž čte i manžel. I když na druhou stranu, to barevně ladící a hodící se auto ke kabelce, by šel určitě vybírat se mnou rád.

A víte, proč se dnešní blog jmenuje „Když musíš, tak musíš“? S kabelkou na rameni jsem druhý den ráno šla opět něco nakoupit do mého oblíbeného obchodu. A paní Hana byla opravdu překvapená, že ji mám už ušitou. Jak jsem to prý mohla stihnout? Co jsem jí na to měla říct? „Když musíš, tak prostě musíš“. A já tu kabelku fakt musela mít.

Krásné dny vám přeje Eva kabelková

Kurz patchworku Prostějov

A můžou za to sněhuláci

Březen za dveřmi a taková zima. To nemohlo mrznout na Vánoce nebo v lednu? Teď už se každý třese na sluníčko, na jaro a zatím vytahujeme čepice a rukavice, které nebyly celou zimu ani potřeba.

A jestlipak víte, kdo za to může? Nehledejte ovšem žádné konspirační teorie. Důvod je docela prostý. Sněhuláci. Fakt! To mi řekl můj muž a on má přece pravdu. Sněhuláci na polštářcích, které máme v obýváku.

Určitě je nás většina žen, které si do bytu pořizují dekorace podle ročního období. A patřím k nim samozřejmě i já. Některé si ráda koupím, ale nejraději mám ty „Hand made by Evape“. Snažím se vždy ušít celou kolekci, aby byly polštářky, ubrus a prostírání. A pokud se zadaří i nějaká dekorace na zeď.

Jenže tentokrát se nám tady ti sněhuláci opravdu nějak dlouho zabydleli a co když za to opravdu můžou, že je venku mínus 10. A mě ta zima už fakt nebaví.

V loni jsem šila jarní kolekce s narciskami a krokusy. Jeden malý ubrus a polštářek mi zbyl /haha – to jsem si toho vyšetřila/, tak už je honem dávám na gauč a na stůl. Pro letošek máme připravenou novinku, ale s tou se pochlubíme až příště.

Pro kamarádku Marušku, které je taková adoptivní maminka našeho jezoura /jezevčíka/, jsem ušila dva polštářky klasickou patchworkovou technikou Katedrálová okna. Je to takový vznešený název, ale vzor je opravdu velmi efektní, tak si to pojmenování zaslouží. A víte, jak je to s Maruškou a naším Terrdou? Ten využije každý okamžik, aby mohl k našim sousedům na kafíčko. Nepozorovaně proběhne a já po hodině hledám a volám na psa a pes nikde. Vyběhnu na chodbu, nic. Volám, no a od sousedů se otevřou dveře a za Maruškou vykukuje náš jezevčík. Že by se mu chtělo domů? Nevím, nevím.

A na závěr? Schovejte všechny sněhuláky do skříně a vytáhněte je začátkem prosince. Třeba to letos pomůže.

Na jaro čekájící Eva

Kurz patchworku Prostějov

Dnes mě dvakrát dostala výpočetní technika

Poprvé ráno, když se mi na displeji telefonu objevilo – To je ale čurbes. Hm, má pravdu /a to by vám potvrdila hlavně mužská část naší rodiny :)/. Tak jsem trošku poklidila /vymazala jsem z tisícovky fotografií asi deset obrázků :)/. No, pořádný úklid v mém mobilu, počítači i tabletu by byl opravdu asi hodně nutný. Jenže já v tomto případě jdu z extrému do extrému. Buď tam toho mám moc nebo nic. Jiná varianta prostě neexistuje. Jsem prostě děsná a asi nejvíc to odnáší můj muž, když mu postupně přináším jednotlivé přístroje s nevinným úsměvem, že se to nějak polámalo :). Věřím, že to se mnou v této oblasti opravdu nemá lehké. Už i naše komunikace na toto téma je složitá. Můj odborný termín – zapojovátko /rozumějte USB kabel nebo něco podobného :)/, ho přivádí k šílenství.

A podruhé mě dostal facebook – představte si, že mi napsal, že fanoušci EVAPE už o mně dlouho neslyšeli a že mám napsat příspěvek. Tak to už nestačí, že se mě ptá manžel, jestli mám napsané aktuality? Už i ten facebook mě upomíná!

Tak mi opravdu nezbývá nic jiného než sednout a zase něco napsat. A o čem mám psát? O tom co jsem za minulý týden udělala. Trénovala jsem quiltování bordur podle nových pravítek z Nejšicí stroje. Je to žhavá novinka, která bude představena na Pražském patchworkovém meatingu v dubnu. Je to dobrá vychytávka, která usnadní patchworkářkám prošívání.

Každý týden mi nějaký čas zabere příprava témat na jednotlivé kurzy. A protože kurzů mám hodně, tak i té přípravy je hodně. Musím projekty ušít a zpracovat i návody. Poslední dobou se mi osvědčilo postup práce fotit a potom jednotlivé fotografie popisovat a tím vytvořit postup.

A včera jsem si ušila dva patchworkové polštářky, tyto zase podle pravítek Liza decor. Šijí se opravdu velmi dobře. Moc nemusím modrou barvu /modrou v mém šatníku mají jen rifle/ , ale kolekce látek z Patchworkcz.cz je opravdu tak krásná, že i ta modrá se mi líbí.Polštářky byly dva, ale jen chvilku. Přišla kamarádka a hned si jeden odnesla pro svého manžela. Tak si aspoň můžu ušít nový, když se tak dobře šijí :).

A víte co jsem ještě dělala? Babičkovala jsem :). Poprvé u nás spinkal Kubíček bez maminky. A všechno jsme zvládli. Jenom jsme si hráli, jezdili jsme s autíčky, vařili jsme, malovali jsme na veliký papír, potom byla koupačka a nakonec v posteli pohádky. A představte si, že mi vůbec nebylo smutno po šití.

Vaše babča Evča 🙂

Kurz patchworku Prostějov

Miluji svou práci

Je to přesně pět let, kdy v mém životě došlo k zásadní změně. Na začátku to byla jedna negativní zpráva u lékaře a potom dost nepříjemné období. Ale zároveň i změna v mém profesním životě. Rozhodla jsem se, že se po ukončení roční neschopnosti do kanceláře, kde jsem seděla skoro 20 let, už nevrátím. Že mi tato práce nic nedává, že v ní nejsem šťastná. A protože mi jedna kamarádka nabídla k dispozici učebnu, začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se začala svému koníčku věnovat profesionálně. Vlastně jsem se vrátila ke svému studentskému záměru – pracovat s dospělými, organizovat jejich volnočasové aktivity.

Sama jsem s patchworkem měla už dlouholeté zkušenosti a našitých výrobků už opravdu bylo hodně. Zorganizovala jsem první výstavu v Letovicích a hned se mi přihlásily zájemkyně o tuto techniku. A tak vznikly hned dvě skupiny patchworkářek v tomto městě. V Prostějově jsem „zdědila“ několik děvčat po zkušené učitelce Dáši Zajíčkové a sama jsem si „sehnala“ další dvě skupiny začínajících patchworkářek. Tak mi v současné době běží pět kurzů, na kterých se pravidelně scházím se svými „žačkami“ a předávám jim své zkušenosti.

A potom přišla spolupráce s Liza Decor. Řekla bych, že 90 procent patchworkářek u nás zná jejich pravítka a šablony, se kterými se velmi dobře pracuje a usnadňují práci. A protože zájem děvčat o tato pravítka je veliký, zrodila se myšlenka, že uspořádáme víkendový patchworkový kurz v Prostějově. Kurz byl úspěšný, holky byly spokojené a my jsme naplánovaly a uskutečnily další a další a další.

Ten poslední byl právě tento víkend. Už skončil a já sedím v obýváku u počítače a cítím, jak jsem nabitá energií a jak se musím s vámi se všemi podělit o ten krásný pocit.

Vždy v pátek před kurzem na mě dolehne strach, zodpovědnost a pochyby, zda jsme se rozhodly pro správná témata k šití, zda máme všechno připravené a na něco jsme nezapomněly. Obě s Janou /Lizou/ nemůžeme v noci spát, jaké máme nervy. A potom už přijde den D a jsme vhozeny do ringu a musíme bojovat.

Začátek každého kurzu je náročný. Musíme všechno zorganizovat, seznámit děvčata se stroji, které jim půjčujeme, seznámit je s námětem kurzu. Vždycky máme připravené varianty pro začátečníky i pokročilé, abychom někoho neomezovaly a nikdo nemusel mít strach, že to nezvládne. Potom pomáháme vybrat látky, které se na ten a ten vzor hodí. A už začínáme pracovat. Zabereme se do šití tak, že nás personál hotelu musí chodit upozorňovat, že máme nachystaný oběd a večeři. Děvčata mají možnost využít hotelový bazén, saunu, squash nebo bowling. Myslíte si, že to stihnou? Naznaly, že nejlepší sport je u šicího stroje :).

Dva dny nakonec utečou tak strašně rychle, že je neděle odpoledne a máme se loučit. A to loučení je dojemné. Holky se objímají, vyměňují si na sebe kontakty a domlouvají se, kdy se potkají na našem dalším kurzu. Vidím tu krásnou odezvu. Mám radost, že dokážu přispět k tomu, aby ostatní holky prožily příjemné chvíle.

A teď, co toto píšu, slyším, jak mi pípá facebook a čtu si ty krásné zprávy a díky od vás. Je to pro mě ta největší odměna. A i já chci poděkovat vám všem, které jste s námi strávily své dva dny volna a také Janě Liza Decor za to, jak se mi s ní dobře pracuje.

Svou práci milující Eva 🙂

Kurz patchworku Prostějov

Dvakrát měř, jednou řež

Dvakrát měř, jednou řež – znáte,že ? A co tuto – dvakrát čti – jednou šij. Tak tato varianta platila včera u mě.

Strašně moc dlouho jsem si neušila nic podle pravítek Liza patchwork /pro neznalé – speciální pravítka a šablony na jednotlivé vzory této techniky/. A to jich mám doma opravdu úplně plnou skříňku. Jsem v tomto ohledu neskutečně zachtívavá a každé pravítko, které Liza vymyslí , samozřejmě velice nutně potřebuji. Druhá věc je, kdy si najdu čas a podle pravítka budu šít. Ale teď jsem si tu chvilku vyšetřila. Asi to bylo tím, že jsem ochořela a nejela jsem s manželem na hory, a tak mi nějaký ten čas vybyl :). Došila jsem pár restů, nachystala jsem si několik nových témat na kurzy a udělala jsem si čas i na zmiňovaná pravítka.

A tak včera večer, celá natěšená, jsem si sedla k šicímu stroji. Vždycky si návod raději vytisknu, dělám si poznámky a koukám do něj během práce. Ale tentokrát jsem musela hledět do notebooku, protože nám ochořela tiskárna a tištěný návod nebyl. Nachystala jsem si látky, přiznám se, že jsem odstíny ladila trošku déle a už se začalo řezat a šít. Šlo to celkem rychle a za chvilku jsem si na podlaze dělala místo, že vyskládám čtyři bloky, které tvořily celý obrazec. Ups, těch dílků je nějak moc, spíš tak na osm bloků. Že by byla v návodu chybka? Ale houby! Jsem nepozorná, zbrklá, nedávám pozor a špatně čtu. Omylem jsem si nařezala rovnou na dva polštáře. Ale to přece vlastně vůbec není špatné, samotnému polštářku by bylo smutno, lepší jim bude v páru :).

První topík byl sešitý a já už jsem se těšila na quiltování. Ale včerejší večer jsem prostě za hvězdu nebyla. Vůbec jsem se nemohla domluvit se šicím strojem a s materiálem. Nitě se špatně provazovaly, steh nebyl vůbec pěkný, meandry kostrbaté a trhané. Nejdřív jsem nadávala stroji, látce, nitím /všimněte si, chyby u sebe hledáme až naposledy :)/. Už jsem vyzkoušela všechny možné varianty, napětí nitě, jinou nit, jinou výplň, ale pořád to nebylo ono. Ještě mě napadlo vyměnit jehlu a ejhle. Bylo to opravdu v poslední minutě, protože už jsem propadala panice a říkala jsem si, jaká je ta má práce špatná, jak mohu učit ostatní, když sama nic neumím. Ale občas se naštěstí /někdy bohužel – někteří vědí/ projeví ta moje beraní povaha, zapřela jsem se a nevzdala jsem to.

Když jsem polštářek doquiltovala, bylo už celkem dost po půlnoci, ale nedalo mi to a už jsem to prostě musela dokončit. No, neptejte se, kdy jsem šla spát. Kdyby bylo jaro, tak by ptáci nezpívali, oni by přímo řvali. Fakt jsem to došila. Padla jsem do postele utahaná jako kotě.

Takže díky mé nepozornosti, vznikly polštářky dva. Zatím je ten druhý ještě ve fázi rozpracovanosti, ale to neva, protože teď už mě nějaké quitlování určitě nerozhodí. Uvidíme, jestli u nás budou bydlet nebo zda půjdou do světa :).

Nevzdávejte to, někdy i prvotní nezdar může mít pozitivní výsledky. Vaše Eva

E-SHOP

Kurz patchworku Prostějov

Mořská školka

„V jedné mořské pustině, ztroskotal parník v hlubině, jenom tři malé citrónky zůstaly na hladině.“

Znáte ji? Dětskou písničku Tři malé citrónky? Já jsem si na ni vzpomněla při šití této nové dětské deky. Jak jsme jezdili naším prvním autem s dětmi z Prostějova do Letovic a Jásinova k babičkám a Peťka s Ondřejem celou cestu a pořád dokola pěli a pěli a pěli. Jo, to fakt už není pravda. I když, uvidíme co bude zpívat Kubíček :).

A jestlipak víte, jak to bylo s citrónky, než dopluly na korálový ostrov? Vlastně tam nedopluly, sežrala je ta strašná obluda. Cestou viděly mořskou školu! Nemyslete si, že jenom lidská mláďata musí chodit do školy. I mořský potěr je vzdělaný. Tak schválně, kdo si myslíte, že je třídní šprt a kdo černá ovce? Kdo nerad píše úkoly a kdo nejrychleji plave? To nechám na vás, ať neškatulkuji. Ale myslím si, že kápo Delfín to zvládne a udrží si ve třídě pořádek.

Tak, teď vidíte, jaká zábava je moje práce a proč mě tak baví. Vymýšlím si pohádky a příběhy, které se mohou dětem vyprávět. Proto vyšívám barevné obrázky, aby deka či polštářek dítě zaujalo, aby si před usnutím mohlo s novými kamarády povídat, nebálo se usínat a zdály se mu krásné barevné sny.

Mořská mimi deka má rozměr 100×100 cm, ale samozřejmě velikost záleží na vás a na potřebách dítěte. Uvnitř deky je měkký termolín duté vlákno, proto je po prošití krásně nadýchaná a bude hřát. Může sloužit jako rychlozavinovačka , peřinka, podložka pod miminko /třeba do poradny/ nebo hrací deka. Ještě jsem ušila polštářek, tentokrát jsem z termolínu ušila i vnitřek a nepoužila jsem kupovanou výplň. Polštářek je plochý a miminko ho může mít pod hlavičkou nebo za hlavičkou třeba v kočárku. A samozřejmě bryndáček s mořským koníkem nesmí chybět a určitě se bude hodit i pyžamožrout k zavěšením na postýlku. Originální souprava, kterou mohu doplnit například mantinelem nebo klasickými polštářky. Záleží jen na požadavcích vašeho mláděte :).

A já jsem se na závěr rozhodla, že vynechám poslední sloku balady a udělám z ní písničku se šťastným koncem – přece nebudeme ty naše děti stresovat :).

„ A tak se citrónky plavily dál a jeden jim k tomu na kytaru hrál, a tak se plavily do dáli až na ostrov korálový.“

Krásné, barevné sny nejen našim dětem přeje Eva.

Kurz patchworku Prostějov

Znáte film Saturnin?

Znáte film Saturnin? Pokud ano, tak si možná vzpomenete, jak dědeček chodil pozorovat bouřku a říkal, že se chodí dívat, jak to dělá konkurence.

Tak trošku jsme na tom byly tuto sobotu s Peťkou. Měly jsme kurz, ale ne patchwork. Samy jsme byly účastnicemi kurzu na výrobu dekorativní květiny z foaraminu. Zvláštní slovo, že? Tak třeba z pěnovky. Celý den jsme vystřihovaly, malovaly a tvarovaly lístečky. Byla to celkem náročná a zdlouhavá práce. Každý lísteček jsme tvarovaly nejméně pět minut. A spočítejte si, kolik jich růžička má 🙂 – A potom jsem skládaly, nejdříve vykvetlo poupátko, potom celá růže. Doteď jsem si myslela, že lístečky jsou v květu růže jen tak nahodile naskládané. Vůbec jsem nepřemýšlela, že každý má své pořadí a aby se růže správně tvarovala, musíte dodržet určitá pravidla. Lektorka Natalia si nás pěkně hlídala a žádné odkvetlé růže nám nestrpěla. Na začátku jsem ani nevěřila, že bych někdy mohla vyrobit růži, natož takovou, že ji nerozeznáte od živé. Ale fakt, všechny jsme to dokázaly a na obou kurzech vykvetly květy pestrobarevné.

A už v tom s Peťkou obě lítáme. Prostě „aká matka, taká Katka“. Hned v sobotu večer se z nás staly zahradnice a pod rukama nám vykvétaly další a další odrůdy této nádherné kytky. A už obě sedíme na Pinterestu a na YouTube a koukáme, co všechno neumíme a chceme se naučit :).

A vy se můžete podívat na naši růžovou galerii.

Na více fotek koukněte zde.

Petrova deka

Jak jsem se dostala k patchworku …

Dostala jsem úkol. Prý abych napsala úvodní článek na stránky EVAPE o tom, jak jsem začínala s patchworkem. Uff! Co napsat, abych se neopakovala, aby to nebylo dlouhé? Aby to bylo prostě blogerské. Tak to zkusím.
O babičce a jejím šicím stroji, o tom, jak mě napomínala, ať jsem pečlivá, jsem psala mockrát. Ale úplně vidím před očima, jak sedím a prohlížím si Praktické ženy, které odebírala moje mamka. A najednou mě zaujal obrázek modré jakoby zaplátované deky. Tak to se mi líbí, to bych se chtěla naučit. Jak se to jenom jmenuje, ani pořádně jsem nevěděla, jak se to anglické slovo vyslovuje. Tak to bylo moje první setkání s patchworkem.
Druhé setkání – o mnoho a mnoho let později. A přímo na místě pro patchwork nejtypičtější. V Americe. Měla jsem možnost nějakou dobu pobýt a chodit „do kostela“, kde se scházely manželky vojáků a probíhaly zde různé aktivity, kurzy angličtiny, vaření a podobně. Musím se přiznat, že mě nejvíc zaujal patchwork, i když jsem tenkrát jenom nakukovala a záviděla. Kvůli němu i tu angličtinu přetrpěla 🙂 .
Setkání třetí – nejzásadnější. Kamarádka mi přivezla patchworkářskou soupravu – podložku, pravítko, řezák. Prý ať už konečně začnu a pořád o tom jenom nemluvím 🙂 (Ivi, díky moc za nakopnutí). A byla to láska opravdu na první (vlastně možná třetí) pohled (ale určitě na celý život – to vím). Tehdy jsme tři roky bydleli v Maastrichtu a v Holandsku a Německu byly podmínky pro patchworkářky nesrovnatelně příznivější než u nás v tu dobu. Specializované obchody plné nádherných bavlněných kolekcí, že se mi opravdu až tajil dech a byla jsem jak Alenka v říši divů. Utratila jsem tam tenkrát za látky pořádný balík a doma jsem je dlouho přerovnávala a hladila, než jsem do nich řízla. Můj první patchworkový výtvor byl ubrus. Byla jsem odvážná, protože vzor nebyl pro úplného začátečníka, ale opravdu se povedl. Nakonec jsem ubrus ručně proquiltovala, protože majitelka toho krásného obchodu mi ukázala, jak se má správně prošívat, jak malé stehy mám dělat
a jak zapošívat. Aby to prostě bylo opravdu ECHT. Tak jsem to také vyzkoušela. Ubrus mám pořád schovaný :). A aby nebylo té mé drzosti málo, nakoupila jsem si hned i na první quilt. Látky s majáčky, mořem, oblohou. Pro mého manžela. Tentokrát jsem ji prošila na stroji, ale ručně jsem vyquiltovala siluety kotev. To se má, ty jsou pro štěstí . To bylo v roce 2005 /bože, to je dávno/. Deka leží na gauči a každý večer svádíme boj, kdo se s ní přikryje.
Tak, takové byly mé patchworkové začátky. Dcero, úkol splněn 🙂

Eva